Česká republika patří dlouhodobě mezi bezpečné a stabilní státy. V řadě mezinárodních žebříčků se umisťuje přibližně okolo 12. místa (z celkového počtu zhruba 195 mezinárodně uznávaných států; metodiky se mohou mírně lišit podle toho, co daný žebříček měří a jaké entity do srovnání zahrnuje).
Na první pohled se tedy nabízí otázka: proč by měl člověk vůbec uvažovat o „plánu B“, když žije ve vyspělém státě s fungujícími institucemi, demokratickým systémem a vysokou mírou osobní bezpečnosti?
Odpověď není založená na strachu ani na katastrofických scénářích. Spíše na jednoduchém principu: stabilita není garance. Historie opakovaně ukazuje, že i dobře fungující systém může být v určitém okamžiku vystaven tlaku, který změní pravidla rychleji, než většina lidí očekává.
Kypr 2013: když se z úspor stane zmrazený majetek
Představme si konkrétní situaci: jste občan Kyperské republiky, píše se jaro 2013. Země je členem Evropské unie, bankovní sektor působí moderně a život plyne běžným tempem. Až do chvíle, kdy banky oznámí mimořádná omezení.
Bankomaty přestávají fungovat v obvyklém režimu, zahraniční převody jsou omezeny a přístup k vlastním úsporám se stává dočasně nemožným. Následně přichází krok, který veřejnost vnímá jako bezprecedentní zásah do soukromého majetku: v rámci řešení krize bylo až 50 % vkladů nad hranici 100 000 EUR použito na stabilizaci systému. V praxi to pro mnohé znamenalo, že majetek, který vnímali jako svůj a kdykoli použitelný, přestal být nedotknutelný.
Bez ohledu na technické nuance konkrétních řešení je klíčové následující: když je systém pod tlakem, priorita se mění. To, co ještě včera působilo jako nedotknutelný standard, může být zítra předmětem mimořádného řešení.
Československo 1953: „měnová reforma nebude“
I naše historie nabízí velmi silný příklad. Dne 29. května 1953 zazněla veřejnosti známá věta:
„Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“
— Antonín Zápotocký
O necelých 24 hodin později, došlo v Československu k měnové reformě, která řadě domácností zásadně znehodnotila úspory. Šlo o připomínku toho, jak rychle se může změnit realita, když stát řeší akutní problém.
Reforma proběhla bez předchozího varování a spočívala ve výměně starých bankovek za nové v pevně stanoveném poměru. Občané si mohli vyměnit hotovost pouze do omezeného limitu. Běžný občan (který nebyl veden jako podnikatel či „kulak“) mohl vyměnit částku do 300 Kčs v poměru 5:1, tedy za 300 starých korun obdržel 60 korun nových. Částky nad tento limit byly přepočítávány v mnohem přísnějším kurzu 50:1 – za každých 100 starých Kčs tak připadly pouze 2 Kčs nové.
Měnová reforma z roku 1953 je dodnes označována za jeden z největších zásahů do majetku obyvatel v moderních českých dějinách.
Jak se stát chová v období klidu — a jak v nouzi
V období prosperity bývají pravidla stabilní, práva a svobody široká a kontrolní mechanismy působí spíše „na pozadí“. Jakmile však přijde krize, rozhodování se zrychluje a přístup se mění. Stát v nouzi často sahá po opatřeních, která by byla ještě nedávno politicky i společensky těžko představitelná.
Praktickou ukázkou byla nedávná zkušenost s pandemií: dočasné uzavření vybraných sektorů ekonomiky, omezení mobility mezi okresy a další mimořádná opatření zasahující do běžného fungování společnosti.
Ještě donedávna se mělo za to, že válka na starém kontinentu, v prostředí vyspělého světa, již není reálným scénářem. Události posledních let však připomněly, že ani Evropa není vůči ozbrojenému konfliktu imunní. Pokud by se bezpečnostní situace dotkla i našeho malého státu, mohli bychom čelit scénáři podobnému období druhé světové války, kdy se pravidla změnila prakticky ze dne na den.
Politický posun může přijít tiše
Slovensko a Maďarsko? Ještě nedávno se mohlo zdát, že ekonomický růst a rostoucí životní úroveň posledních desetiletí budou automaticky posilovat demokratické instituce. Vývoj posledních let však ukazuje, že politický směr se může změnit i v prostředí, které dosud působilo stabilně.
V Maďarsku je dlouhodobě diskutován posun od liberálně-demokratického modelu směrem k centralizovanějšímu řízení státu, doprovázený debatami o oslabování některých demokratických institucí, nezávislosti soudní moci a svobody médií. Na Slovensku se v posledním období rovněž vedou debaty o změnách v oblasti trestního práva a fungování justice, které část veřejnosti i evropských institucí vnímá jako oslabení kontrolních mechanismů a boje proti korupci.
Nejde o hodnotový soud, ale o připomínku, že směřování státu není neměnné. Politické prostředí se může vyvíjet různými směry — někdy pozvolna, někdy překvapivě rychle.
To jsou příklady, které vedou k jediné úvaze: je rozumné přemýšlet nad více scénáři vývoje a nepočítat pouze s tím nejpříznivějším.
Jak je to u nás
Českou republiku mám osobně velmi rád. I když se některé státy mohou jevit jako přívětivější či ekonomicky silnější, neměnil bych. Současně však vnímám, že i u nás dochází k postupným změnám, které stojí za pozornost.
Mnozí například nezaznamenali změny v systému sociálních dávek, kde se nově výrazněji zohledňují majetkové poměry žadatelů. Princip je logický – pomoc má směřovat k těm, kteří ji skutečně potřebují. Stát proto pracuje s informacemi o majetku a příjmech a na jejich základě určuje nárok.
Zní to spravedlivě. Ale stejně jako mince má i každý systém dvě strany.
Jakmile existuje mechanismus, který umožňuje detailněji nahlížet na majetkové poměry občanů, vzniká precedent. V době prosperity slouží k efektivnější sociální politice. V době rozpočtového tlaku by však mohl být využit i jinak. Mnoho lidí dnes poctivě odvádí daně s očekáváním, že za svou práci získají odpovídající zabezpečení, například formou důchodu. Otázkou je, jak by stát postupoval v situaci, kdy by byl nucen výrazně omezovat výdaje, například v reakci na dlouhodobě nepříznivý demografický vývoj. Mohlo by zaznít: „Máte majetek, můžete z něj čerpat, státní podpora bude krácena.“ Naopak u osob bez majetku by podpora zůstala zachována z důvodu sociální stability – i proto, že prevence sociálního vyloučení a kriminality je pro stát dlouhodobě levnější než řešení jejích důsledků.
Nejde o tvrzení, že se takový scénář musí naplnit. Jde o úvahu, že nástroje vytvořené dnes mohou být v budoucnu použity v širším kontextu.
Takhle bychom mohli pokračovat dál – včetně debaty o tom, jak dnes fungují veřejné finance. Státy dlouhodobě hospodaří s deficity, dluh převážně refinancují a dále navyšují emisí nových dluhopisů. Současně centrální banky rozšiřují měnovou zásobu prostřednictvím nákupů aktiv. Klíčové proto není jen samotné číslo dluhu, ale tempo jeho růstu, dopad expanze peněz na kupní sílu a také možnost, že stát v určitém okamžiku nebude schopen své závazky řádně splácet.
Plán B: co dává smysl v praxi
Proto by si měl každý vytvořit vlastní plán B. Při jeho tvorbě je vhodné zvážit několik proměnných. Někdo může uvažovat o zahraničním bankovním účtu, jiný o nemovitosti ve Španělsku či jiné zemi apod.
Osobně se však domnívám, že klíčové je zaměřit se na skutečně decentralizované aktivum.
Zahraniční účet nemusí být řešením, pokud by například došlo k vážné měnové krizi, například eura. Nemovitost v zahraničí podléhá místní legislativě a vyžaduje dobrou znalost právního i ekonomického prostředí daného státu a lokality. V praxi však mnoho investorů spoléhá především na realitního zprostředkovatele. V obou případech je zde přítomna protistrana a určitá míra důvěry, kterou do systému vkládáme.
Plán B by měl být co nejvíce nezávislý a pod vaší přímou kontrolou.
Z tohoto pohledu připadají v úvahu především dvě možnosti: bitcoin a drahé kovy. Osobně kryptoměnám zatím nepřikládám zásadní roli, především z důvodu jejich krátké historie. Bitcoin vznikl v roce 2009 a existuje přibližně 17 let. To je ve srovnání s tradičními měnami i drahými kovy velmi krátké období. Řada států navíc ještě donedávna hledala způsob, jak k němu regulatorně přistupovat a jak jej zdaňovat. Tento přístup se může i nadále měnit.
Dalším faktorem je volatilita. Bitcoin je schopen během relativně krátkého období přidat nebo ztratit i desítky procent hodnoty. To z něj činí nástroj vhodný spíše pro investora s vyšší tolerancí k riziku než pro konzervativní pojistku majetku. Podstata tedy není v odmítání moderních nástrojů, ale v otázce stability, historie a předvídatelnosti v dlouhém horizontu.
Zlato jako konzervativní „pojistka“
Ze všech rozumných možností mi dlouhodobě vycházejí nejlépe drahé kovy – především zlato, případně stříbro jako doplněk.
Zlato je s námi tisíce let a po celou tuto dobu funguje jako uchovatel hodnoty. První zlaté mince byly raženy již kolem roku 600 př. n. l. Od té doby přežilo nespočet válek, zániků civilizací, měnových reforem i finančních krizí – a nikdy neztratilo svou hodnotu.
Jeho výhodou je globální známost a likvidita. Zlato je rozpoznatelné a obchodovatelné prakticky kdekoli na světě. Neexistuje stát, kde by nebylo považováno za hodnotný kov. V tomto ohledu jde o jedno z nejdéle uznávaných aktiv v historii.
V moderní době bylo zlato často označováno za „barbarský přežitek“. Přesto v obdobích tržních otřesů, geopolitického napětí či nejisté obchodní politiky opakovaně potvrzuje svou roli stabilizačního prvku portfolia.
Z dlouhodobého hlediska zlato udržuje kupní sílu. Pokud zlato porovnáme s reálnými statky nebo příjmy, výsledky bývají v dlouhém horizontu překvapivě stabilní. Ekonom Juraj Karpiš ve své knize Jak na zlato uvádí zajímavé srovnání: římský voják odpovídající hodností dnešnímu americkému kapitánovi pobíral roční plat přibližně 38,58 unce zlata. Pokud roční plat kapitána o více než dvě tisíciletí později přepočítáme z dolarů na unce zlata, vychází zhruba na 38,75 unce.
Podobně lze uvést i další ilustrativní příklad – před více než sto lety bylo možné za jednu unci zlata pořídit na míru šitý kvalitní oblek. Přibližně stejnou hodnotu představuje unce zlata i dnes v kontextu kvalitního oděvu.
Nejde o přesné matematické rovnosti, ale o dlouhodobý trend: zlato má tendenci udržovat kupní sílu napříč časem, i když nominální ceny v měnách dramaticky kolísají.
Od roku 1971, kdy bylo zlato odpoutáno od dolaru, dosahovalo průměrného ročního zhodnocení přes 9 % (v dlouhém časovém horizontu 55 let). Tehdy se cena unce pohybovala pod 40 USD.
Zlato není nástrojem krátkodobé spekulace, ale aktivem, které dlouhodobě obstálo jako uchovatel hodnoty napříč různými ekonomickými režimy.
„Ze zlata se nenajíte“ — a přesto má své místo
Často slýchám argument, že „ze zlata se člověk nenají“. V případě skutečně hluboké krize, kdy by lidé ztratili důvěru ve fiat měny, by se však obchod s vysokou pravděpodobností alespoň dočasně vrátil k aktivům, která mají dlouhodobě uznávanou hodnotu. Historie opakovaně ukazuje, že v obdobích měnové nejistoty se zlato stává uznávanou měnou.
Dnešní hodnota jedné unce zlata se pohybuje přibližně kolem 106 000 Kč. To je částka, která pro běžné drobné transakce samozřejmě nedává smysl. Proto někteří investoři volí menší gramáže. Na trhu jsou například slitky, které lze rozdělit na jednotlivé gramy v hodnotě přibližně 3 400 Kč za gram. I to je způsob, jak uvažovat o likviditě v menších jednotkách. A jak mi někteří klienti s nadsázkou říkají – za gram zlata si pak člověk vždy dokáže něco pořídit „u Žida“ a najíst se. Za papírové peníze to tak snadné nebude.
Zajímavý pohled nabízí i naše historie. V období totality přišla řada lidí o své podniky a majetky. Někteří však měli část majetku uloženu ve zlatě či numismatických mincích (po změně režimu se na trhu objevily i vzácné sady mincí, o nichž se předpokládalo, že se již další kusy na trhu nevyskytují). V době, kdy nebylo možné svobodně podnikat, tato aktiva jednoduše čekala. Po roce 1989 se právě díky těmto uchovaným hodnotám mohli někteří podnikatelé rychleji vrátit do podnikatelského života a znovu začít budovat své firmy. Stačilo několik procent majetku uchovaných mimo systém a nebylo nutné začínat s nulou. I v tomto ohledu lze historicky doložit, že plán B může mít dlouhodobý význam.
Pokud by někdo uvažoval o odchodu do zahraničí, zlato je navíc relativně snadno přenositelné a zabírá minimum prostoru při své vysoké hodnotě.
Závěr
Plán B není útěk. Není to nedůvěra ve vlastní zemi. Je to forma finanční odpovědnosti. Stejně jako podnikatel diverzifikuje dodavatele nebo zdroje příjmů, dává smysl diverzifikovat i rizika spojená s prostředím, ve kterém žijeme a podnikáme.
Tento text má edukativní charakter. Každé rozhodnutí je vhodné posuzovat podle vlastní situace, časového horizontu a vztahu k riziku.
